Obraz obrazu

Předsíň. Téměř tma. Sotva je vidět obrysy, tváře, obličej ze zdi se usmívá. Obraz mladého muže mě provází od narození. Téměř každý den jej vídávám. Dnes vypadá bezstarostně. Přesto není spokojen. Světlo si dělá nároky na neodbytné stíny, na záhyby oblečení. Oblečení vypadá spoře. Ne příliš výstředně. Spíše usazeně. Je to ještě stále chlapec. Možná že se mu už do duše vkrádá duch muže, ale ten vede nerovný boj s věkem. Zdá se, že chlapec může otevřít divákovi své srdce. Možná nechce. Je na něm něco nepoddajného. Nemůže však mluvit, je přece pouze na stěně. Nebo se snaží otevřít svou duši pouze těm, kterým věří? Hluboké oči, jsou velmi zapadlé. Hlavně vrásčité. Nízko položené obočí ještě graduje onu nepřístupnost. Dříve jsem se mu smál. Občas jsem se divil. Možná že si Malíř nevybral dobrou dobu pro zvěčnění. Je na něm zřetelná únava. Kdyby se mohl pohybovat, tak by se jeho oči pomalu zavíraly. Na hlavě mu vyrůstají neupravené kaštanové vlasy. Konečky zčásti zakrývají levé ucho. Jako kdyby zapomněl narovnat krk a ten teď nepřirozeně visel mírně nakloněn dopředu.

Přestože jsem si odešel do koupelny umýt ruce, abych se alespoň na chvíli mohl vymanit z jeho pohledu, neunikl jsem mu. Vidí mě stále. Kdykoliv se na něj podívám, čeká už na mě i se svým pohledem. Dokážu v něm najít výsměch sama sebe i porozumění. Pláč i smích. Radost i smutek. Vidím jej všude, nicméně všechny tyto obrazy jsou originály i napodobeniny najednou. Jsou stále stejné a vždycky jiné. Jsou to pouze obrazy. Odrazy skutečnosti, v níž se zhlížíme. Ctíme je pro svou dokonalost. Pro stejnou vlastnost je však nenávidíme. Někdo před nimi promarní celý život. Každý v něm vidí něco jiného. Každý se v něm zhlédne. Každý v něm spatří sama sebe. Jsou to jenom zrcadla.

Autor článku: Jakub Klein
Další články od tohoto autora
Článek zaujal už lidí